Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marcela,
zítra Alexandra.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Pan Pùlpytel


Na rozdíl od mého názoru, moje ¾ena èas od èasu sdìlí, ¾e musíme vymalovat, ¾e u¾ nebylo vymalováno mnoho let.


„Ale vypadá to, jakoby se tak stalo vloni“, øíkám a rozhlí¾ím se spokojenì po obývacím pokoji. A pohledem osahávám velikou knihovnu pomocí úhelníkù pøipevnìnou ke stìnì pro pøípad zemìtøesení, nebo» naše místo se nachází v zemìtøesném pásmu se znaènou pravdìpodobností dostavení se takové katastrofy.


„Takhle to nemù¾eme nechat, malovat se má ka¾dé dva roky“, informuje ¾ena a já ¾asnu, odkud má takové informace, tolik odlišných od mých názorù. Pak se její pozornost sna¾ím odvést jinam, nìkdy se to daøí jindy ne tak docela. Zøejmì jednou dojde k tomu, ¾e buï já nebo odborník bude pokoj malovat a knihovna zùstane tam, kde je, vymalováno bude s opatrností kolem ní, ale zùstane pøipevnìná na místì.


Jednou, kdy¾ na hovor o malování opìt došlo, pojednou mne pamì» zavedla mnoho let nazpìt, do našeho bytu v ulici U libeòského pivovaru. A proto¾e pamì», pokud ještì dobøe slou¾í nepoznamenána vìkem nebo smutným neduhem nesoucí jméno jeho objevitele, je kouzelná, ocitl jsem se ve vzpomínkách v tom našem bytì.


Je jarní sluneèný den, okna do pokoje jsou pootevøená a pan Pùlpytel øíká: „Ideální den k malování, milostivá!“ a opatrnì staví barvou pocákaný ¾ebøík ke stìnì na podlahu. Na pestrobarevnou plachtu pokládá nádoby a své malíøské náèiní, nìkolik plechovek, váleèkù... Je ji¾ obleèen do pracovního obleku na kterém je spektrum všech mo¾ných barev, svìdèící o jeho malíøské èinnosti. Ale pan Pùlpytel, spolubydlící z našeho domu, získává peníze na ob¾ivu svým hlavním zamìstnáním ... je konduktérem Èeskoslovenských státních drah. Jezdí ve vlacích a¾ do Košic, stejnì jako do Aše. Ten den ovšem na sobì svou slu¾ební uniformu nemá. Místo slu¾ební èepice s odznáèkem státní dráhy má na hlavì švihácky ke stranì posunutou, podobnì barvami jako jeho oblek, zdobenou èapku. Pokoje maluje jen známým, ve volném èase.


Pak se tedy dá do díla. Ve chvilce pokojem je cítit ono zvláštní vápenné aroma barev. Pan Pùlpytel nasazuje váleèek, namáèí jej do jedné z nádob a stìnu ozdobí asi metr dlouhým pruhem, který bílou stìnu pokryje pøíjemným svìtlounce modrým kvìtinovým vzorem.


„Nìco takového?“ ptá se.
„Mo¾ná, ale máte ještì jiný vzorek, jinou barvu?“ tá¾e se máti nesmìle.
„Samozøejmì“, usmìje se pan Pùlpytel a v druhé nádobì (èesky kýblu) míchá barvu. Vymìòuje váleèek, nasazuje na stìnu, tah dolù a na ní se skví vedle svìtlounce modrého vzorku jiný v barvì rù¾ové.
„Ano... to je ono...“ povídá máti, její hlas nezní absolutní jistotou, ale snad nechce pana Pùlpytla, který maluje ve svém volném èase a za dost rozumnou cenu, nabádat k tøetí ukázce?
„Dobrá tedy, dí ten dobrý a pracovitý mu¾. „A strop udìláme bílý jako sníh nebo lehce do bé¾ova?“
„Co vy myslíte?“ povídá máti.
„Já bych dal bílou, ale je to váš strop, milostivá“, praví pan Pùlpytel uctivì a pod jako antracit èerným knírem zasvítí v úsmìvu bìlostný chrup.
„Dám na vás, bílou tedy, pravila máti nesmìle“.


Ve chvilce se pokoj ještì silnìji plní tou pøíjemnou, zásaditou vùní barev, která se mísí s jarním vzduchem proudícím do pokoje pootevøeným oknem.


V Praze naštìstí sotva bylo tøeba oèekávat zemìtøesení. Tak¾e pøíprava pokoje nevy¾adovala uvolòování v pokoji zabezpeèených vìcí èi jejich peèlivého míjení váleèkem. A ještì jeden rozdíl mne napadá: dávno u¾ skonèila éra barevných váleèkù s mnoha vzory. Aè svìt vykroèil k mnohé slo¾itosti, malování pøíbytkù, pokud jde o volbu barev a zpùsobu, stalo se jednodušším... krom toho, ¾e dnes se mohou stìny i strop snadno èas od èasu umýt, zatímco váleèkové vzory pana Pùlpytla by asi pøi takové èinnosti vzaly za své...


Jestlipak ještì tento pracovitý mu¾ s èerným knírem obléká svou konduktérskou uniformu a nastupuje do vlaku jedoucího západní nebo východním smìrem Èeskou republikou?
Jsem si témìø jist, ¾e nikoli, nebo» èas dopøává jen tìm nejvyvolenìjším do¾ít se sta èi více let…


Vladimír Cícha

***

Zobrazit všechny èlánky autora





Komentáøe
Poslední komentáø: 17.03.2014  05:34
 Datum
Jméno
Téma
 17.03.  05:34 Bobo :-)))
 17.03.  03:49 Láïa K.
 16.03.  10:05 ferbl
 16.03.  09:32 Von
 16.03.  08:49 Jaroslava Pechová