Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Albert,
ztra Ceclie.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat. Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.


Do jedné vzpomínky - velikononí - se te s námi peneste...


Vzpomínka na Velikonoce


Stailo jedno sobotní odpoledne, pohled do dob dávno minulých v podob starého eského filmu, by s úpln jinou tematikou (Plavecký mariáš) a vzpomínky se zaaly hrnout jako velká jarní voda. 


Velikonoce jsou nesmazateln vryty do mé pamti. Ji od kvtné nedle byl náš dm vyzdoben kytikami koiek a zaalo se uklízet. Protoe ijeme v bezprostední blízkosti katolického kostela, vdy nás ráno budily zvony a všude vládla svátení atmosféra. Nikomu tehdy nevadilo zvonní zvon, ani odbíjení vních hodin. Dnes je všechno zakázané, krom svátk a nedlí. Souasnou hudbou ranního kuropní je monotónní dunní aut z blízkého obchvatu Brna.


Na Zelený tvrtek jsme obyejn mívali špenát a vajíka. Akoliv jsme do kostela nechodili kvli tatínkovu zamstnání, moji rodie dodrovali zvyky a národní tradice.


Na Velký pátek jsme nejedli maso, a co moje pam sahá, ani na ádný jiný pátek v roce. A smrtí mých rodi jsme od rzných zvyk upustili.


Na Bílou sobotu maminka pekla mazance, velikononí dort a drobné cukroví pro koledníky. Já jsem s kamarádkou barvila vajíka v cibulových slupkách, nkdy jsme na n dávaly obtisky a mazaly jsme je kikou ze špeku.

Na Pondlí velikononí jsme s maminkou chytly první „šmigrus“ ješt v posteli - od tatínka. Ten vdycky odnkud vylovil tatar a s básnikou:“Kázal Kadlec i Kadlika, abys dala dv vajíka, jedno bílé, dv ervené, šak slepika snese jiné, za kamny v koutku, na zeleném proutku,“ koledoval o první vajíka. S maminkou jsme vdy náramn vejskaly, ale tatínek íkal, e je nutné jedenkrát za rok vyhnat blechy s koucha.


Bhem dopoledne k nám chodili spoluáci a po svátením obd jsme chodili do pírody.
V nedli, na Hod boí k nám chodila na návštvu maminina sestra s manelem a ta dostala našupáno pedem, aby snad o nco nepišla. Její manel pro to neml smysl. Pozdji, kdy ovdovla, byl mj tatínek jediný chlap v rodin a tak íkala, e holt ty tradice musí být, e by rozhodn nechtla uschnout. Bylo mn to vdy náramn k smíchu. Tatínek chodil se svým omašlikovaným tatarem ješt vyšlehat jednu z našich sousedek, kvli udrení pátelských sousedských vztah. Sousedka si vdy pochvalovala, e není brutální a jako jediný z koledník všech vkových kategorií, kteí k nim chodili, umí vdy njaké nové íkání.
Ke svátenímu obdu neodmysliteln patilo smaené kzle s bramborovou kaší a velká mísa hlávkového salátu doma vypstovaného.


Kdy jsem se provdala do Jeseník, do malé ddinky pod Rejvízem, první Velikonoce mne doslova šokovaly. Byla jsem pouena, e ást muské populace pouívá tatar (pomlázku), druzí polévají voavkou, nkteí háou dvuchy do vody, je-li ovšem njaká po ruce. Záleelo vdy na míe spoleenské únavy. V té oblasti se hodn pilo, nebo práce na poli i v lese byla tká a úmorná a chodit nkam za zábavou bylo jednak daleko. Také nikdo neml moc penz, ani as.


Barvila jsem tenkrát asi sto vajec, musela jsem mít hodn koalky, a jídla a ekala na chlapy z celé ddiny. Ve svátení den bylo vše nachystáno jak se patí, napeené mazance i drobné cukroví, upeené maso, kdyby si chtl nkdo zakousnout, pytlík s drobnými penzi pro mláde, a koalka pro chlapy.


Tenkrát tam u nás ila spousta národnostních menšin a kadý byl zvyklý na nco jiného. (eši, Slováci, eci, Nmci, Volynští eši, Rumuni, Cikáni atd.) Pišlo jich tenkrát hodn (1968), opravdu celá ddina, jednak okouknout tu novou, jednak pro zmiovanou ji výsluku. Veer jsem byla celá otluená a smradlavá od voavek jako „stará prostitutka“. Nutno ovšem podotknout, e jsem snad nikdy nevidla ádnou prostitutku, ani starou, ani mladou, tak ani nevím, jsou-li voavé, nebo smradlavé. Kadá voavka byla jiná, poízená co nejlacinji (Šeík, Šípr, Konvalinky, Sovtskoje duchy). A tak po nkolik dní bylo dojení našich dvou koz záleitostí hospodáe a jeho matky. Jak jsem vlezla do chlíva, všechno se plašilo a utíkalo ode mne pry.


Pozdji, kdy byly synovi asi dva roky, vdy, kdy mne chtl nkdo vyšlehat, chytl se m za kolena, hrozn breel a íkal:“Nebijte moji maminku, ona nám tak dobe vaí a já ji mám moc rád!“ A mnohem pozdji pochopil, e šmigrus se nekoná za úelem ublíit (i kdy byli i tací, kteí si alespo jedenkrát za rok potebovali dokázat, jací e jsou chlapi), ale jako tradice, které je nutno ctít a dodrovat. Te u samozejm nic takového neíká a vidím ho jen obas, i kdy bydlíme ve stejném mst.


Asi po šesti letech jsme se vrátili všichni zpt do Brna, a pár let jsme bydleli u mých rodi. V té dob zaala má tehdy asi osmiletá dcera tancovat v hanáckém souboru „Hanáek“ a svátky dostaly rázem ty správné grády. Opt se barvila spousta vajec a na Velikononí pondlí bývala má dcera celý den ustrojená v kouzelném hanáckém kroji, který moje maminka vdy s úzkostlivou pelivostí ehlila do mnoha sámk, hlavn na rukávcích. Na svou vnuku byla vdy náleit pyšná. a kdy se z opentleného mikrobusu vyrojili všichni taneníci souboru s dvoumetrovým tatarem opentleným mnoha pestrobarevnými pentlikami, náš dm hned oil halasem rozjaených dtských hlas. Kadá dívica musela na tatar navázat další pentliku a všechny pamlsky mizely jako mávnutím kouzelného proutku v chlapeckých útrobách. Všude se ozýval bujarý smích a bezuzdné veselí. Po hodin hoši nasedli do mikrobusu a pokraovali za další dívicou.


V té dob mj mladší syn chodil u se svými kamarády po svých spoluakách a pak jsme vdy, po mnoho dní zpracovávali vymrskaná vejce.


V roce 1982 jsem odešla od rodi, u jako rozvedená a své zvyky jsem si vzala s sebou.
Asi rok jsem u chodila do práce. Na jedny narozeniny jsem dostala od kamarádky kameninovou formu na beránka a od té doby jsem pak pekla vdy v pedstihu osm a deset beránk - jako dárek pro rodinu, pátele a sousedy. Dobré vztahy pedevším! Zase se peklo cukroví, štrúdl, mazance a hanácké koláe. Vailo se postní jídlo, na které jsem dostala recept od kamarádky, která mn koupila toho beránka. Marie pocházela z Jiních ech a u nich se vaila ztracená vejce ve sladkokyselé smetanové omáce a k tomu se pikusovaly Jidáše. Moc nám to všem chutnalo. Smaená kzlata z našeho jídelníku vymizela.


V té dob jsem pekla i pro rodie a zvláš s láskou tatínkovi, který vdy náleit dokázal ocenit mé kulináské výtvory. Proto jsem pro nj neustále hledala nové, typické velikononí dobroty. Oba jsme vdy mli nemalou radost, kdy se vše náleit povedlo.


V roce 1993 jsem se opt vrátila k rodim. Za jejich ivota vše probíhalo ve starém, zabhnutém ádu. V roce 1998 tatínek náhle zemel a maminka byla ván nemocná. Pár let šel náš ivot ješt v zabhnutých kolejích, ale pak se vše njak zvrtlo. Dti u s námi dávno nebydlely a o všechno ztratily zájem. Vdy argumentovaly tím, e si všeho v mládí uily do sytosti a e není teba v tom pokraovat.


V roce 2002 se k nám opt pisthoval mj bývalý manel a ani on není Velikononím tradicím nijak zvláš naklonn. Dala bych nevím co za to, kdybych se mohla vrátit zpátky - do rodného hnízda a znovu proívat ty staré dobré Velikonoce…


Irena Atzlerová

* * *
Zobrazit všechny lánky autorky
 

 



Komente
Posledn koment: 15.04.2017  11:05
 Datum
Jmno
Tma
 15.04.  11:05 Von
 15.04.  10:17 olga jankov